Odešla doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. (6. 3. 1939–10. 3. 2020)
Osobní pohled
Prof. PhDr. Ivan Šedivý, CSc.
Zpráva o odchodu docentky Evy Broklové zasáhla nejen okruh jejích nejbližších a spolupracovníky užší „masarykovské“ komunity, ale i celou badatelskou obec. Bolestně se dotkla každého, kdo s touto tvůrčí, pilnou a pečlivou, ale současně nesmírně lidskou a laskavou badatelkou někdy přišel do styku.
Docentka
Eva Broklová vystudovala na pražské filozofické fakultě obor historie-český
jazyk a literatura. Po studiu pracovala v Archivu Ministerstva zahraničí, po
čase započala
i vědeckou aspiranturu. Profesní i vědeckou
dráhu násilně přerušila počátkem sedmdesátých let, zejména pro její
proreformní aktivity koncem let šedesátých, normalizace. Poté byla až do pádu
komunistického režimu zaměstnána ve Výzkumném ústavu železničním. Teprve
v devadesátých letech mohla Eva Broklová naplno rozvinout svůj badatelský
a nově též pedagogický potenciál. Krátce působila v několika výzkumných a
vysokoškolských institucích, především však byla spjata s Masarykovým
ústavem a Archivem AV ČR, v. v. i. (v letech 1997–2002 byla ředitelkou
Masarykova ústavu AV ČR) a s Filozofickou fakultou v Hradci Králové
(2005–2008). Dlouhá léta (od roku 2009) byla předsedkyní Masarykovy
společnosti.
Tři
velká badatelská pole byla v centru celoživotního vědeckého zájmu docentky
Broklové: povaha meziválečné československé demokracie a s tím související
role prezidenta v politickém systému a ve společnosti (Československá demokracie. Politický
systém ČSR 1918–1938, Praha 1992; První
československá ústava. Diskuse v
ústavním výboru v lednu
a únoru 1920, Praha 1992; Prezident
Republiky československé. Instituce a
osobnost T. G. Masaryka, Praha 2001), německá otázka a česko-německé vztahy
v období první republiky (Politická
kultura německých aktivistických stran v ČSR 1918–1938, Praha 1999) a
soustavný výzkum agrární strany i zájem o mimořádnou osobnost Antonína Švehly (Antonín Švehla. Tvůrce politického systému, Praha 2017). Výsledky svého bádání
zveřejnila v mnoha samostatných monografiích a nespočtu článků.
Vzděláním byla historička, ale přidělit jí tuto jedinou charakteristiku by asi nebylo úplně výstižné a přesné. Paní docentka měla hluboké znalosti z politologie, práva, sociologie i sociální psychologie a na pomezí různých oborových přístupů se bravurně pohybovala dávno předtím, než se interdisciplinární přístup stal módní záležitostí. Ne vždy a ve všem jsme se před lety s docentkou Broklovou shodli. Dnes musím uznat, že možná větší díl pravdy, zejména v otázce, jak chápat roli historie a místo historika v moderní společnosti, byl na její straně. V roce 2003 jsme se střetli v konkurzu na vedení Masarykova ústavu, a přestože paní docentka chtěla jistě ve funkci pokračovat, byla mi po mém jmenování ředitelem vždy velmi nápomocná. Taková byla: skromná a velkorysá, přátelská, ochotná předávat své zkušenosti mladším pracovníkům. Ačkoliv měla často jasně vyprofilované názory, vždy byla ochotná naslouchat protiargumentům a přemýšlet o nich. Přestože dlouhá léta bojovala s těžkou nemocí, vídal jsem ji vždy pozitivně naladěnou, plnou badatelského elánu i prostého lidského přátelství. Je mi moc líto, že už nikdy paní docentku nepotkám a že mne opět žertem nepozdraví jménem postavy jednoho béčkového seriálu, jak to občas s jiskrou v oku dělávala: Dobré jitro, Kwai Chang Caine!
Budete nám moc chybět, paní docentko, nikdy na Vás nezapomeneme!
